Existence a zvláště pak historie této romanticky položené vily nedaleko obce Svatoslav na Třebíčsku v místě zvaném Zátiší, která se také mezi širší veřejností nebo tedy lidově přezdívá „Zámeček u Svatoslavi“ či „Zámeček Zátiší u Svatoslavi“ je neodmyslitelně spjata s působením jednoho z významných a starobylých šlechtických rodů na území Čech, a to Valdštejnů. Proto taktéž s oblibou nese název i jako „Valdštejnova vila Zátiší“.
Alespoň v několika málo větách se Vám pokusím vyložit původ a historii tohoto rodu v první části obecně a hlavně se zaměřením na moravské panství Třebíč a v další části na historii velkostatku Svatoslav – Zátiší v období od roku 1925 (zrušení fideikomisů a rozdělení třebíčského velkostatku na dvě větve) přibližně do roku 1945.
Samotný název Valdštejn je z jazykového nebo spíše přímo překladatelského hlediska počeštěnou podobou germanizované formy „Waldstein – Walston – Wallenstein“.
Pokud se nejstaršího původu týče a pominu-li přitom mytického a pověstného prapředka Heníka z Valdštejna, tak Valdštejnové jsou větví markvartického rodu, jednoho z prvních na území Čech, a to podobně jako například Lemberkové, Vartenberkové, Páni z Michalovic a páni ze Zvířetic. Název se odvozuje od hradu Valdštejn, nacházejícího se v okrese Semily blízko Trutnova a vystavěného asi v druhé polovině 13. stol. U počátku toho rodu tu stáli zřejmě Jaroslav z Hruštice či jeho syn Zdeněk. Samotný Jaroslav z Hruštice (a z Lemberka) byl synem Havla z Lemberka a slavné a v roce 1995 svatořečené Zdislavy z Lemberka. Na již uvedeném hradě Valdštejn zůstali Valdštejnové zhruba 100 let. Známý je Zdeněk z Valdštejna z působení u dvora krále Jana Lucemburského, či Hynek z Valdštejna, který se roku 1336 zúčastnil výpravy Jana Lucemburského na Litvu. Dalším byl Jan z Valdštejna, který půjčil markraběti Karlovi (tj. pozdějšímu českému králi Karlu IV.) 1500 kop grošů.
Valdštejnové se v průběhu historie příbuzenecky spojili s Vartenberky a od roku 1758 je rod oficiálně nazýván jako Valdštejn – Vartemberk, a to s odkazem na jméno již nežijícího rodového historika Bertholda Waldstein – Wartenberg. Z důvodu snazšího a rychlejšího pojmenování však hovoříme často jen o Valdštejnech.
Samotní Vartenberkové či Vartemberkové (s německým pojmenováním Wartenberg) jsou ryze českým rodem, podobně jako Valdštejnové významnou odnoží prastarého rodu Markvarticů. Jejich zřejmě prvním rodovým sídlem byl hrad Stráž nedaleko Mimoně, vybudovaný někdy po roce 1268.
Valdštejnové měli v erbu nejprve jako ostatní rody pocházející z rozrodu Markvarticů lva, později přijali čtvrcený štít, ve kterém se střídali zlatí a modří lvi v opačně zbarvených polích. Později lvům přidali na hlavy korunky. Adam z Valdštejna v roce 1621 obdržel doprostřed štítu císařského orla, který drží ve spárech kotvu a palmovou ratolest. V roce 1758 přidali ještě erb Vartenberků.
Rod Valdštejnů se v průběhu 17. až 20. století rozdělil na větev hostinskou, mnichovohradišťskou, hrádeckou a duchcovskou. Tyto čtyři valdštejnské větve jsou přesto mezi sebou určitým způsobem propleteny a pokud jde o Valdštejnovo panství na Třebíči, toto lze zařadit mezi vedlejší linii mnichovohradištské větve, avšak část dějin se kategoricky řadilo mezi větev hrádeckou. Snad nejvýznamnější příslušník rodu Valdštejnů, pocházející z větve hostinské, byl náboženský protestant, prominentní politik, v Evropě známý vojevůdce s titulem gerenalissimus, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, zkráceně také Albrecht z Valdštejna. Narodil se v roce 1583 a byl zavražděn 25.2.1634 v Chebu v důsledku řady spiknutí proti jeho osobě na sklonku svého života. Svou slávu a moc si podmíněně připravil tím, že ač byl původně náboženský protestant – evangelík, konvertoval ke katolickému vyznání a tím získal přízeň habsburského císařského vedení. Velkých úspěchů zaznamenal jako nejvyšší velitel císařsko – ligistických vojsk během třicetileté války ale i v bojích proti Turkům. Vlastnil rozsáhlé majetky na Českolipsku, Frýdlantsku ale i v Praze.
Je nutno říci, pokud jde o vlastnictví samotného třebíčského panství, toto náleželo těsně před jeho nabytím Valdštejny pánům Osovským z Doubravice a ještě před tím pánům z Pernštejna. Zavedeme – li řeč k nejstarší historii třebíčského panství spojeného zejména s klášterem a bazilikou, vlastnictvím k nim náleželo řádu benediktinů. Pokud jde opět o rod Osovských z Doubravice tak snad jejich nejvýznamnější představitel Smil Osovský byl prozíravým a úspěšným hospodářem. Oženil se nejdříve s Bohunkou ze Žerotína, nicméně v roce 1589 se oženil podruhé, když tento jeho druhý sňatek je pro nás zcela významný, neboť za ženu pojal Kateřinu z Valdštejna. Právě touto událostí se poprvé dostávají Valdštejnové do historie celého třebíčského panství.
Valdštejnové jako samotní se stali majiteli třebíčského panství v roce 1613, poté, co ho Kateřině z Valdštejna odkázal právě její již uvedený první manžel Smil Osovský z Doubravice, zemřelý výše uvedeného roku.
Kateřina z Valdštejna byla dcerou Jana z Valdštejna na Komorním Hrádku a sestrou Adama mladšího z Valdštejna, zemřelého roku 1638. Zmíněný Adam mladší z Valdštejna byl už roku 1614 českým nejvyšším hofmistrem a jedním z nejvlivnějších císařských dvořanů. Prostřednictvím svého druhého chotě Karla Staršího ze Žerotína byla v příbuzeneckém poměru se samotným Albrechtem z Valdštejna, zemř. 1634. Karla Staršího ze Žerotína si Kateřina z Valdštejna jako jediná dědička třebíčského panství vzala jako svého dlouholetého rodinného přítele v roce 1614. Její choť byl významným evropským vzdělancem a politikem, kalvinisticky orientovaným, který dosáhl postavení moravského zemského hejtmana. Kateřina z Valdštejna byla zase jednou z mála šlechtičen, která mimo jiné zasáhla či přispěla k rozvoji českého jazyka a vynikala neobyčejným všeobecným rozhledem. Zemřela v roce 1638. Třebíčské panství se stalo seniorátem rodiny Valdštejnů (vždy nejstarší mužský potomek Valdštejnů byl po zbytek svého života majitelem panství). Tento institut nazýváme seniorátním fideikomisem. Ten byl uzákoněn a platil až do roku 1925. Mezi významné představitele a významné události z dějin rodu Valdštejnů na Třebíčsku patří rozdělení sporného majetku panství Třebíče a Židlochovic vyrovnáním z roku 1713 potvrzeným císařem Karlem VI. v roce 1715, dále rozdělení větve Valdštejnů na mnichovohradišťskou a duchcovsko – litomyšlskou kolem roku 1728 či významná přestavba třebíčské baziliky realizovaná v letech 1725 až 1733 slavným pražským architektem a stavitelem Františkem Maxmiliánem Kaňkou v duchu české barokní gotiky, o kterou se zasloužil zejména Jan Josef z Valdštejna, císařský tajný rada a nejvyšší zemský maršálek, zemř. v roce 1731.
Nejvýznamnějšími událostmi na třebíčském Valdštejnově panství respektive velkostatku v období bezprostředně následujícím po rozpadu Rakousko – uherské monarchie v roce 1918 bylo zrušení šlechtických titulů a výsad zákonem ze dne 10. prosince 1918 a zejména pak Masarykova pozemková reforma z roku 1919, když třebíčské panství před ní dle jednoho historického zdroje zaujímalo rozlohu až cca 10 000 hektarů. Nicméně třebíčskému panství po této reformě zůstalo přibližně jen 3 000 hektarů. Nejvýznamnějším příslušníkem rodu Valdštejnů na třebíčském panství v období výše sdělených změn byla osoba Josefa Vincence z Valdštejna – Vartenberka (zemř. v roce 1929), který se ujal třebíčského svěřenectví v roce 1904. Měl vojenské vzdělání a věnoval se službě v armádě. Jeho ženou byla Marie, svobodná paní z Wackenu. Stál v čele Jednoty pro obnovu a zabezpečení baziliky sv. Prokopa. Za něj došlo v roce 1923 k uzavření významné dohody, na základě níž se spoludržitelem svěřenectví se stal synovec Josefa Vincence pan Zdenko Valdštejn – Vartenberk, zemř. v roce 1936. Polovina velkostatku Josefa Vincence měla být později rozdělena mezi na tři části, které byly určeny jeho dětem (Eugenovi, Josefovi a dceři Marii Fedrigotti) a druhá polovina Zdenka byla dělena na části čtyři, z nichž první připadla Zdenkovi a zbylé tři části jeho dětem Marii Montlongové, Gabriele Křečanové a Karlovi Valdštejn – Vartenberkovi.
Jak jsem již také zmínil, v roce 1925 byl seniorát po zrušení fideikomisů rozdělen na větev svatoslavskou (velkostatek Svatoslav – Zátiší) a třebíčskou (velkostatek Třebíč). Následovně po smrti Josefa Vincence v roce 1929 došlo k rozštěpení třebíčské větve na dvě části, a to na část ryze třebíčskou a na část borovinskou. První vlastnila třebíčský zámek se zámeckým dvorem a polesí Bažantnici. Majitelem se stal Eugen Valdštejn – Vartenberk, zemř. v roce 1952 se svou manželkou Julianou. Poté jako spolumajitelé vystupovali v letech 1932 až 1935 jeho synové, a to Josef Valdštejn – Vartenberk, zemř. 1979 a Emanuel Valdštejn – Vartenberk, zemř. 1979. Právně – majetkové vztahy mezi oběma výše uvedenými sourozenci byly vypořádány smlouvou z roku 1935, když Emanuel vyplatil bratru Josefovi polovinu částky, kterou byl majetek ohodnocen, a to 900.000,- Kč.
Emanuel Valdštejn pak zakoupil část nemovitostí od spolumajitelky panství reprezentující borovinskou část třebíčské větve Marie Johanny Valdštejn – Vartenberk, provdané de Twickel (zemř. v roce 1945), když tato kupní smlouva byla potvrzena Okresním soudem v Třebíči v roce 1944.
Emanuel Valdštejn se oženil s Adrienou rozenou Tůmovou, dcerou prezidenta České národní banky Pavla Tůmy, blízkého přítele Edvarda Beneše a byl jediným a posledním majitelem třebíčského velkostatku se zámkem. Po Mnichovském diktátu byl přiřazen k německé národnosti, ačkoliv byl Rakušanem a jeho postoje za německé okupace byly dle svědectví protinacistické. V roce 1945 postihl Emanuela Valdštejna nelítostný osud, ostatně podobně jako mnoho dalších, když tohoto roku musela opustit jeho rodina zámek a své zkonfiskované statky, cennější věci ze zámku byly odvezeny traktory do Hrochova Týnce u Chrudimy k příslušníkovi bankovní rodiny Tůmu Otakarovi Tůmovi. Část cenností byla převezena i do rodinného sídla v Mittergrabernu, než se později usadil s Adrienou v Idolsbergu. Zámek a zámecký dvůr převzal po květnu 1945 jako konfiskát na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Národní památkový fond. Synem Emanuela a Adrieny je Alexandr, vysoký bankovní úředník, který žije ve Vídni. Má syna Maximiliána, který působí ve Vídni jako advokát v renomované advokátní kanceláři a je mimo jiné vášnivým myslivcem. Dr. Alexandr se synem Maximiliánem několikrát Třebíč a třebíčský zámek, v němž je nyní umístěno Západomoravské muzeum navštívili, spolu s pokračovatelkou borovinské části valdštejnské třebíčské větve a dosud žijící Anno Marií Valdštejn – Vartenberk, narozenou v roce 1928.
Druhou část třebíčské větve „borovinskou“ zastupoval Josef František Valdštejn – Vartenberk, zemř. v roce 1932, který spolu se svou manželkou Marií Annou Blanckensteinovou, zemř. v roce 1989 spravoval dvůr Střítež, statek Dolní Vilémovice, rybnikářství Vladislav, polesí Horní Vilémovice, Dobrou Vodu a Valdíkov. Rodina sídlila ve vile – zámečku v Borovině cca od roku 1930. Josef František Valdštejn – Vartenberk měl tři děti, Marii Johannu, provdanou de Twickel, o níž jsem se již zmínil a tato zemřela v roce 1945, dále nyní stále žijící a bezdětnou Marii Annu, narozenou v roce 1928, která pobývá ve Vídni a občas bývalé třebíčské Valdštejnovo panství navštěvuje a Bertholda, který zemřel v roce 1992. Syn Berthold se oženil s Margaretou „Daisy“, s níž má dceru Marii Zdislavu, narozenou v roce 1964. Vilu v Borovině potkal podobný osud jako třebíčský zámek, když tato přešla rokem 1945 jako konfiskát do majetku československého státu a potom borovinské továrny. Teprve v roce 2001 koupil v dražbě vilu třebíčský výtvarník Aleš Venhoda, který se kontaktuje a zvažuje spolupráci s ostatními příslušníky rodu Valdštejn – Vartenberk, zejména s panem Hermenegildem Jirečkem zastupujícím svatoslavskou rodovou větev Valdštejnů a s paní Annou Marií, žijící ve Vídni, kterou osobně letos navštívil.
Svatoslavskou větev zastupoval výše uvedený Zdenko Valdštejn – Vartenberk, zemřelý v roce 1936, který byl již od roku 1923 spoludržitelem svěřenectví. Trvalým sídlem majitelů svatoslavské části se v polovině dvacátých let stal lovecký zámeček Valdštejnovo Zátiší – „Waldsteinruth“ – v trati „Na Sečích“ ve svatoslavských lesích, který byl zbudován zřejmě ve druhé polovině 19. stol. Hrabětem Josefem Arnoštem z Valdštejna – Vartenberka z bývalé myslivny. V letech 1926 – 1928 byl Zdenkem Valdštejnem – Vartenberkem nadstaven o druhé poschodí a dostalo se mu soudobé podoby z rukou třebíčského stavitele Jaroslava Herzána, zemř. v roce 1957.
Nedlouho po převzetí předal Zdenko Valdštejn – Vartenberk na základě smlouvy z roku 1923 svatoslavskou část velkostatku svým třem dětem do podílového spoluvlastnictví za podmínky roční renty od každého z nich ve výši 25.000,- Kč. Těmito jsou respektive byli Marie Valdštejn – Vartenberková provdaná Montlongová, zemř. v roce 1943, Gabriela Valdštejn – Vartenberková, provdaná Křečanová – Jirečková, zemř. 1974 a Karel Valdštejn – Vartenberk, zemř. 1978.
Výše uvedená Marie Valdštejn – Vartenberk se svým manželem Oscarem z Montlongu měli syna Gilberta, na něhož přešel tento spoluvlastnický podíl a po jeho smrti v roce 1936 na bratra Gilberta Oscara, jenž zemřel v roce 2001. Tato větev se však nepřihlásila k české národnosti a žila po roce 1945 v zahraničí (Rakousko). Ostatně jejich podíl byl zkonfiskován v roce 1945 na základě dekretu prezidenta republiky č. 12. Druhý podíl, jak jsem již uvedl vlastnil bratr Karel, který se oženil s herečkou německé národnosti Kristinou Hanzelkovou. Přijal německé občanství a na jeho majetek byl v roce 1945 taktéž dán konfiskát. V Německu pak oba pobývali až do smrti.
Pouze zbývající jedna třetina majetku byla ponechána ve vlastnictví Gabriely Jirečkové, rozené Waldsteinové a následně odebrána státem dle zákona o revizi prvé pozemkové reformy a druhou pozemkovou reformou (zák. č. 142/48 Sb., zák. č. 46/48 Sb.). Na její majetek stát uvalil už v roce 1945 nucenou správu. Pokud se týče jejích osobních a rodinných poměrů, již v roce 1921 se provdala za prof. Antonína Křečana a měla z toho manželství dva syny – Zdeňka, nar. 1925 a Antonína, nar. 1931. Z jejího druhého manželství s Hermenegildem Jirečkem, zemř. 1975 se narodil roku 1939 syn Hermenegild. Jako jediná zůstala po skončení války v tehdejším Československu a sídlila při správě dvora v Čechtíně. Zámeček Zátiší vlastnila poté do roku 1949 třebíčská továrna Dekva a pak přešel do vlastnictví závodů Gustava Klimenta.
Mgr. Karel Vidlák autor textu